Montmartre, Řetězová 7, CZ–110 00 Prague 1
www.gambitgalerie.cz, info@gambitgalerie.cz
otevřeno / open: úterý - pátek 14 - 18 hod. / Tue - Fri 2 - 6pm
nebo po domluvě / or by appointment


Ricardo Praga
Culture Clash - Deviations
20. 4. - 15. 6. 2014

Ricardo Praga´s artwork presents a clear evidence of a Culture Clash after moving to the Czech Republic.
As a Portuguese contemporary artist, when confronted with a Slavic culture on a daily basis, he struggled to understand and assimilate the reality around him while at the same time being curious, intrigued and fascinated by what he was seeing. This exposure has influenced the way he looks at things and consequently affected the art he is creating.
His work is characterized by a strong visual composition created by an interesting cocktail of circus elements, theater performances in “noir” environments and recently a contemporary “still life” type of work using newspaper as the stage for the action to take place. During the creative process, he has the particularity of using a sense of “naivete” similar to a child when looking at the world in the first years of their life when everything seem so new and fresh, trying constantly to make sense from several codes that are around such as language. However since he has a background as a visual artist he can bring and portrait the importance of such cultural exposure when developing his art concepts.
For Praga´s art concept, one important concern is to never unveil the idea behind each project. His work only well succeeds once he creates a reaction in the audience side making them think. For the artist, it should create discussion or take the audience into an inner journey.

Zveme Vás k návštěvě expozice Galerie Gambit na ART PRAGUE 2014
ve dnech 11. - 16. března 2014, nám. Fr. Kafky 3, Praha 1
Více na www.artprague.cz

Pavel Šebek / L14

Pavel Šebek (1989) náleží do stále výraznější skupiny umělců, kteří mají kořeny v graffiti komunitě. Přestože momentálně prochází akademickým školením, stále ve své tvorbě vychází především z vlastních životních zkušeností.
Mezi ty nejintenzivnější patří právě specifické prožívání města a writerská realita. Z nich přímo vychází i jeho výstava L14 (Lines 2014). Specifická forma nových abstrahujících kompozic má svůj původ v tagování, jedné ze základních „sprejerských disciplín“, přičemž právě živelná expresivní linie, z níž se vytratilo stigma podpisu, představuje jejich základní výrazový i emotivní prvek.
Proti němu pak v opozici stojí rýsovaná urbánní logika pravidelnosti. Právě kontrast těchto dvou antagonistických principů vytváří v jeho obrazech specifické napětí, které ještě umocňuje typické stékání barev.
Hlavním tématem prací Pavla Šebka je tedy především řád a jeho narušování, a to jak v osobním, tak v objektivním slova smyslu.

Radek Wohlmuth
Praha, únor 2014



AUTOR: Martin Fryč




Výstava je prodloužena do 7. února 2014 / The exhibition runs till February 7, 2014

ČT 24 - 21. 12. 2013


Mgr. MARTINA HOZOVÁ, akad. soch.

EVOLUCE / EVOLUTION – SOCHA / SCULPTURE


Tělo vycpané protézami zvyšujícími výkonnost, inteligence andělů zachycená na pevný disk. Jsou to skutečně fantastické obrazy? Nebo posthumánní realita zítřka? Otázka, co znamená být člověkem a kde jsou hranice lidství, je otázkou, kterou řeší nejen filozofové, ale i figurální sochaři. Problém je také teologický, odkazuje na dva verše z první Mojžíšovy knihy v části Genesis:
Mojžíš 1,26: I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.
Mojžíš 1,27 : Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem božím.
Když proteticky a geneticky podobu člověka měníme, dáváme mu rychlost leoparda, zrak sokola, nenarušitelné zdraví a věčné mládí, přicházíme o limity člověčenství, o lidskost samu. O něco, co máme společného s božstvím, s naším stvořitelem, chcete-li. Stáváme se umělými bytostmi. Nové technologie a rozlišení mezi tím, co vyrostlo, a tím, co bylo uděláno, nás nutí veřejně diskutovat o tom, jak správně chápat kulturní formu života jako takovou.
Je evoluce člověka něco, co nemůžeme ovlivnit, nebo se máme obávat té druhé možnosti? Že věci dříve chápané jako božské a neměnné zmanipulovat dokážeme? Kde zůstane ve věku technologie umělých tkání a robotických myslí místo pro lidskost, spiritualitu a etické principy?
Evoluce, jak se domníval Darwin, je série úspěšných chyb. Evoluce nemá žádný cíl, žádný význam a žádný směr. Je prostě sama sebou. Není to otázka, kdo je lepší, je to věc nalézání prostoru, kde lze být sám sebou. Evoluce nesměřuje někam výš nebo dál, prostě prozkoumává prostor možností. Eugenika není evoluce, ale umělý zásah do systému. Do zázraku, jímž funkční živé lidské tělo a mysl jsou. Jakoby si člověk chtěl hrát na boha.
Konstruovat tělo nebo ho modelovat? To je stoletý spor uprostřed téměř vymírající disciplíny, jíž je sochařství. Martina Hozová vyšla z modelace a teprve postupně začala své figury skládat z odlitků technické civilizace, z kolínek, trubek, hadic, konektorů, husích krků, spon a koncovek. Přesto se zdá, že právě její způsob vnímání odpovídá základním otázkám současnosti.
Člověk ze své podstaty není anděl, ale ani čert. Svatý a ďábel jsou metaforou dobra a zla v člověku. Kam zavede lidstvo jeho věčná touha po perfekci a sebezdokonalování? Jak se ve sporu dobra se zlem projeví robotizované mysli a eugenicky upravená těla? Kde jsme na cestě od anděla k ďáblu? Možná v nulovém bodě zvaném uživatel...
S gordickým uzlem je spojeno proroctví. Ten, kdo jej rozváže, se stane vládcem velké říše. Legenda byla vykládána jako apoteóza Alexandra Velikého, jako legitimizace absolutistického vladaře, ale také jako vítězství jednoduchosti nad složitostí, racionality nad mýtem. U Martiny Hozové je Gordický uzel tak trochu babylonskou věží, metaforou komplexity a obtížnosti komunikace. Gordickým uzlem je samo lidské společenství, příliš složitý systém, jemuž hrozí, že jej někdo nebo něco náhle a bolestně rozetne.
Auguste Rodin svázal ve své Fontáně faunovské tváře s přírodou a světem růstu. Martina Hozová pro Fontánu modeluje, odlévá a sestavuje kyborgy, kteří přes svůj technický původ obývají mýtický rozměr spojený s rituálem. Hlavy kotví ve stejném světě nebo možná na švu mezi vícero univerzy. Můžeme je chápat jako nadpozemské brány nebo jejich strážce. Mají věčný úsměv Mony Lisy, jako by snad věděly více, než dokážeme pochopit.
Nejstarším vystaveným konceptem je Pozemská adorace, obraz análního alpinismu, který podmiňuje přežití ve společnosti. Někdy se tomu říká sociální darwinismus. Přežije ten nejsilnější, nejchytřejší, nejzáludnější nebo ten nejpřizpůsobivější? Dopady přírodního výběru omezuje pouze lidská solidarita, existuje-li. A o tom jsou také sochy a reliéfy Martiny Hozové. V nových materiálech (acrystal) nebo ve znovuobjevených (románský cement) zpracovává sochařka motiv propojení. Nápadný je v reliéfech Connecting people, u fontán, křížů i u Gordického uzlu. Jako lidstvo jsme propojení, jsme v tom společně. Jsme v sítích, rhizomech, protékají námi informace, poznání, tisícileté psychické vzorce, společná zkušenost druhu, manipulativní média, vymývání mozků, solidarita, elektrické impulsy života... Vlivy a stimuly se kříží, probíhají tam i zpět a nezřídka uprostřed kontaktu mezi dvěma směry, na křižovatce, obývá prostor moudrá hlava.
Na počátku jednadvacátého století už víme, že naše problémy sebevýznamnější vědecký objev nevyřeší. Americký fyzik Richard Feynman napsal: Věda je svým způsobem klíč k nebeské bráně, ale tentýž klíč otevře i bránu pekla a my nevíme, která z těch dvou bran je která... Velký pokrok v našem chápání zákonů fyzikálního světa nás jenom utvrzuje, že chování tohoto světa nemá svým způsobem jasný smysl. Věda nám přímo neříká, co je špatné a co je dobré. Od toho máme etiku, ale její jméno pro toto století je smutná věda.
Zpracování tématu je u Martiny Hozové vždy technologicky i myšlenkově precizní. Spolupůsobí s jejím přesvědčením o kafkovské absurditě světa, v němž žijeme. S tradicí české grotesky se mísí jistý civilizační děs. Sochařka si klade otázky po vztahu jedince a společnosti, zajímají ji projevy manipulace a svobodné vůle. A pravděpodobný tvar budoucnosti. Je nepochybné, že etické otázky jsou spřízněny s otázkami identity. Například budou-li moci rodiče ovlivňovat, designovat genetický potenciál svých dětí podle svých preferencí a hodnotových orientací, člověk už nebude bezvýhradným autorem svého života. A kým potom bude?

Mgr. Martina Vítková, historička umění











Srdečně Vás zveme na výstavu

Antonín Kopp

NEXT MODERNA

Výstava potrvá do 28. dubna 2013
Otevřeno út - pá 14 -18 hod.

Estetika velké koalice
V projektu „NEXTMODERNA“ propojil Antonín Kopp klíčové obrazy – ikony moderní abstraktní malby s čárovými kódy a nabízí jejich levnou produkci a dostupnost. Koncept je chytře a logicky vymyšlen, a jeho ideu můžeme ve svých představách umist'ovat někam do prostoru mezi kritikou trhu s uměním a podporou jeho sociální dostupnosti. Problém je však poněkud složitější a dotýká se predevším tří oblastí: kritiky modernismu, dále otázky napodobení jako hlavní postmoderní strategie a za třetí stále sílící propojení umění a ekonomie. Modernismus chtěl být originální v neustálé změně, ale současně toužil paradoxně po opakování a stejnosti. Své produkty zamýšlel socializovat a udělat dostupnými pro všechny. Postmoderna jako nový druh uměleckého výrazu si dovolila hru se všemi přítomnými a minulými obrazovými kódy a umění s ekonomií vstoupilo, jak se často říká, do nevyhnutelného manželského svazku, kde se láska pojí s nenávistí.
Jiří Ševcík / prorektor AVU / 2006

NEXTMODERNA
Pro práci na interpretacích předních modernistů používá Antonín Kopp sice postmoderní apropriace, ale postmodernu překřtil na NEXTMODERNU, aby zdůraznil, že modernu nemusíme vnímat pouze jako něco starého, přežitého až směšného, jak je u postmoderní tvorby časté. Obrazy jsou důkazem, že i spojení lehkosti stěžejních děl moderny s absurdností a tíživostí současnosti (např. zesilující propojení děl avantgardy a ekonomie ) může být něčím překvapivě přitahujícím ke smíření s vizí moderny: permanentní inovací – revolucí – nextmodernou. V čem by měla být jeho hypotetická nextmoderna jiná než postmoderna či post-postmoderna? Kopp má představu, že nextmoderna je rozbíhající se nový -ism, který na rozdíl od postmoderny nakládá nejen volně se všemi přítomnými a minulými obrazovými kódy či událostmi, ale vtahuje do hry i všechny "moderní" komunikační technologie, ale i jejich tvůrce od vědců, programátorů až po hackery, kteří začínají nakládat s technologiemi tak, jak by to v rámci tržní společnosti nebylo ani možné ani předvídatelné, možná aby sdělili netušené vazby mezi společností, technologií a přírodou.
Steve Edwards / Art History at the Open University / 2010







„12“

The Work of Art sub speciae aeternitatis
(per artem ad astra)


Veronika Drahotová nazvala svou výstavu v Galerii Gambit nezvykle číslem „12“. Důvod je zřejmý, zahájení výstavy se odehrálo 12. 12. 2012 a autorka zde vystavuje v této souvislosti 12 svých uměleckých děl, což vyvolává úvahy o možném tajemném vztahu mezi uměleckými objekty a vesmírem. 12 je více než číslo, je to princip strukturace času, ať už hovoříme o hodinách, měsících či o symbolických znameních zvěrokruhu. Setkání dvanáctek můžeme sice považovat za hříčku kalendáře, avšak shoduje se také s mayskou předpovědí galaktické transformace. Název výstavy nás tak odkazuje ke kosmičtějšímu měřítku. Princip astrologie předpokládá zákonitou souvislost mezi konstelacemi hvězd a lidským světem.
Reálný pohyb mohutných kosmických sil se odehrává nezávisle na našich představách o něm, nezávisle na znakových systémech jimiž se ho snažíme uchopit, včetně těch nejpřesnějších kalendářů. Z hlediska věčnosti (sub specie aeternitatis) jsou naše představy o vesmíru nekonečně pomíjivé. Umělecká díla mohou tato omezení v jistém smyslu překonat. Nemusí být totiž poplatná jen omezené hře znaků, jež je marnou snahou o uchopení neuchopitelného. Obrazy a objekty jsou díky své materielní povaze integrální součástí fyzického vesmíru. Někde v nekonečnu lze s jistotou najít konkrétní místo, na němž se nachází umělecké dílo. Z tohoto úhlu pohledu mohou být díla nahlížena jako organická součást vesmíru, jako vyvřeliny či krystaly, byť jsou výsledkem lidské činnosti.
Obecně se však umělecká díla neúměrně k tomu zaplétají pouze s lidskou (a proto nutně omezenou) rovinou znaků a materielní složka je po tom považována za pouhé sekundární nevýznamné podloží. V objektech Veroniky Drahotové naopak matérie vystupuje do popředí, čímž potvrzuje svou soupodstatnost s celkem vesmíru. Světelné objekty ukazuji jak může byt lidský svět zpět uchvacován vesmírným magmatem. Předměty fotoaparátů, sluchátek a telefonů, jež jsou pohlcovány kypějící hmotou, metonymicky zastupují nedokonalost zrakových a sluchových smyslů, stejně jako nedostatečnost řeči.
Povaha výrazu Drahotové spadá naopak do oblasti smyslového vnímání. Důraz tu ní není kladen výhradně na rovinu znaků (sémiosis), ale energicky zasahuje rovinu vnímání (aisthesis) a z ní odvozenou rovinu představ (phantasia). Obdobnou uměleckou intuici kdysi vyjádřil Paul Cézanne: „Barva je místo, kde se mozek setkává s vesmírem". Výstavu Veroniky Drahotové můžeme vnímat jako autorčinu nabídku k estetickému setkání s vesmírem, jež se uskutečňuje právě v těchto dnech, v nichž se nám číslo 12 vrací v převrácené formě v podobě data 21. 12. 2012, k němuž je „ohlášen“ konec světa. Ať již ten den bude pro někoho znamenat cokoli či nic, lze si ho v naznačených souvislostech představit jako mezní práh dosavadní sebe středné lidské skutečnosti a za počátek návratu vnímavosti k pohybu kosmických sil. Per artem ad astra! Skrze umění směřujme dále ke hvězdám...

                                                 V  Praze dne 12. 12. 2012, Michal Tošner


Alegorický byt s uměním
14. 10. - 31. 12. 2011
Sekce kresba, grafika, malba, socha:
Štěpán Beránek, Václav Bláha, Veronika Černá, Bedřich Dlouhý, Olaf Hanel,
Xénia Hoffmeisterová, Lukáš Jabůrek, Jan Kubíček, Jiří Ladocha, Dagmar Langová,
Karel Nepraš, Květa Pacovská, Zdena Řeháková, Lucie Skřivánková, Zdeněk Sýkora,
Gizela Šabóková, Michal Šiml, David Říha, Štěpán Tesař, Ladislav Vlna
Sekce fotografie:
Magdaléna Bláhová, Štěpán Grygar, Ivan Pinkava, Tono Stano,
Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi